VÝZNAM TOPOGRAFICKÉ ANATOMIE ZÁKOLENNÍ JÁMY PŘI INTERVENCÍCH V RÁMCI POVRCHOVÉHO ŽILNÍHO SYSTÉMU ZADNÍ STRANY DOLNÍ KONČETINY

Kachlík D.¹, Hnátek L.²

¹Ústav anatomie, 2. LF UK, Praha

²Angiocor s.r.o., Zlín

Úvod: Vena saphena parva (VSP), ačkoli ve svém názvu nese označení malá, je z hlediska diagnostického i chirurgického často větším oříškem než její větší sestra. Tyto obtíže jsou dány jednak větší variabilitou jejího vyústění, ale také úzkými vztahy k okolním strukturám.

Cíl: Představit topografickou anatomii zákolenní jámy, vztah jednotlivých anatomických struktur dané oblasti k safenopopliteální junkci (SPJ), ale též anatomické poměry v rámci průběhu VSP a jejího proximálního pokračování.

Metodika: V moderním pojetí intervencí povrchového žilního systému jednoznačně převládají miniinvazivní postupy. Z těch pak za metodu volby můžeme považovat endovenózní termální ablace. Tento typ zákroků je optimální i při řešení insuficietní VSP a jejích přítoků, včetně perforátorů. V rámci těchto postupů pak významnou roli hraje lokální tumescentní anestezie, která plnohodnotně nahrazuje celkovou či svodnou anestezii. Termoablační léčbu pak lze velmi elegantně kombinovat se skleroterapií. Vedle těchto typů intervence stojí ještě donedávna za zlatý standard považovaná klasická konvenční chirurgie. V případě krosektomie SPJ by měl být proveden podvaz VSP nejvhodněji až přímo na úrovni vstupu VSP do vena poplitea (VP). Tuto podmínku však nelze vždy dodržet. Navíc takto radikální výkon může představovat zbytečně zvýšené riziko pooperačních komplikací. Na druhou stanu pouhý podvaz VSP, těsně pod úrovní fascie, bývá spojen s vyšším procentem recidiv. Navíc může být mnohdy obtížné přesně odlišit vlastní SPJ a popliteální perforátor. Na radikalitu konvenčního výkonu v rámci VSP ani na ošetření navazující kraniální extenze VSP není jednotný názor.

Výsledky: Je jednoznačné, že v dané oblasti endovaskulární zákroky umožňují přesné zacílení na místa refluxu a jeho odstranění. V případě jakéhokoli typu provedeného zákroku je nutno počítat s vyšším rizikem komplikací než v případě výkonů v rámci vena saphena magna (VSM). Jako příklad lze uvést výskyt hluboké žilní trombózy, která má incidenci v případě výkonů na VSP 3 %, na rozdíl od výkonů na VSM (1,2–2,4 %).

Závěr: Anatomické poměry a z nich vycházející zákroky v rámci povodí VSP jsou vždy složitější oproti zákrokům v rámci povodí VSM.