Každý z nás chtěl jistě za svůj život něco změnit – přestat kouřit, více se hýbat nebo zhubnout. A každý také pravděpodobně zažil pocit selhání, jelikož přesvědčení o změně nebylo dostatečně silné a zvítězily zažité stereotypy. Trvale něco změnit ve svém životě není vůbec snadné, a proto se problematikou motivace zabývá mnoho odborných statí. V dnešním příspěvku se také podíváme motivaci více na zoubek a konkrétně se zaměříme na motivaci k hubnutí.
Dle definice se motivací rozumí pohnutka k určitému jednání a chování. Proces je vyvolán určitou potřebou (motivem). Motivem ke změně může být ledacos, v případě obezity to jsou především stupňující se zdravotní potíže, snaha po lepší kvalitě života, u žen je častým motivem touha po kráse. V podstatě lze motivaci rozdělit na vnější a vnitřní.
Vnější motivaci můžeme přirovnat k nátlaku okolí – hubnu proto, že to chce manželka/lékař, nicméně mě samotné/samotnému to je vlastně ,,jitrnice“ a stávající situaci nemám potřebu nijak řešit. Cílem snažení je mít klid a pokračovat v zajetých kolejích. Vnější motivace nepřináší kýžený efekt také proto, že je hubnutí povinností, nikoli radostí. Vykonání povinnosti vyžaduje vůli, která velmi rychle slábne a celý proces je tedy značně bolestivý. Člověk je také mnohem náchylnější ke svodům okolí a na scestí jej snadno svede vůně pizzy, kostička čokolády se lehce promění v tabulku atd.
Vnitřní motivy vycházejí z nás samých a bývají zpravidla také trvanlivější. Správným okamžikem pro změnu je moment, kdy TO začne vadit mě samotné/samotnému. Prostě říct si: ,,UŽ DOST“, nelíbí se mi to, nechci to, škodí mi to. Změna, resp. zanechání nevhodného chování je pak vysvobozením, nikoli nouzovým stavem, který je potřeba jen překlenout a pak hurá zpátky. Jistě že může dojít k opětovnému selhání, ale teď a zpravidla na dlouhou dobu takhle žít nechci a nebude mi to ani v nejmenším vadit. To také vysvětluje jepičí úspěšnost mnoha populárních diet, které jsou sice značně omezující, ale jsou jen nakrátko. Když vydržíte, zhubnete i hodně a rychle, leč příčina obezity se tím nijak nevyřeší.
Důležité je vědět, že motivace je proces a nekončí rozhodnutím, že chci (byť opravdu, z niterního přesvědčení) zhubnout. Popsáno je několik fází motivace, jejichž znalost nás může uchránit od zbytečného zklamání ze sebe samotného. Zkrátka, selhat je normální, jen je třeba se zase vrátit k novému životnímu stylu a neházet flintu do žita se slovy: „Zase jsem se celý týden nesnažila, stejně nikdy nezhubnu, tak co (s pocitem sebelítosti zamířím k lednici)“. Graficky jsou velmi pěkně znázorněny fáze motivace na obr. 1.
Obr. 1: Seznámení s fázemi motivace4
Fáze prekontemplace neboli „nechce se mi“, „nemám problém“
O změně většinou uvažují jen naši bližní nebo lékař. Dotyčný vnímá jen tlak okolí, sám za sebe je spokojený. Pokud se k něčemu „rozhoupe“, je to jen naoko. Typická je návštěva obezitologie se slovy: „tak tady mě máte“. Očekáván je zázrak typu: „Čáry máry fuk, ať ti zmizí tuk“. Ty nemusíš nic.
Fáze kontemplace aneb uvažuji o změně
V tomto okamžiku si již začínáme uvědomovat, že máme problém. Rád/a bych s tím něco dělala, ale… V této fázi jsou s oblibou zkoušeny různé zázračné diety, nic však není dotaženo do konce. Člověk se zkrátka „plácá“ ve své nespokojenosti a touze něco dělat, ALE. Důvodů, proč to nejde, může být mnoho (nemám čas, dieta je drahá, teď toho mám hodně, budou Vánoce/Velikonoce/prázdniny). Ve fázi kontemplace někdo ustrne na mnoho let a o hubnutí (resp. nemožnosti zhubnout) zaníceně hovoří nad talířkem s větrníkem.
Fáze rozhodnutí
Zde dochází k zásadní změně od otázky jestli k otázce jak. Zjišťujeme si informace, zvažujeme, který způsob hubnutí by byl nejefektivnější. Nezbytné je položit si otázku, co je vlastně příčinou mého nevhodného chování? Stravuji se špatně proto, že se lituju? Nebo z nudy? Ze strachu? Tiším jídlem hlad po lásce, které se mi nedostává? Nebo proto, že jsem osoba líná a takhle mi to vlastně vyhovuje? Když budu znát příčinu svého jednání, lépe se mi i bude hledat řešení. Rozmluva sám se sebou by měla přinést odpovědi i na otázky, jaké jsou vlastně moje cíle, co tím chci dokázat a jakými způsoby cíle dosáhnu. Je také dobré si nedávat hned laťku příliš vysoko, ale mít se rád. Moc hezky to řekla (necituji) Anna Polívková: ,,V poslední době jsem k sobě hodnější, ale zároveň i přísnější.“ Jistě i kus sebedisciplíny je potřeba. Ale každé překonání vnitřního hlasu, který nabádá k nepravostem, posune o kus dál, k cíli.
Čtvrtá fáze – akce
V tomto bodě je motivace nejsilnější, radost z nového života bývá obrovská, člověk nadšením jen plane. Nakupujeme nové, zdravější potraviny, hlásíme se do posilovny a na plavání, všem líčíme, jak je to úžasné.
Pátá fáze, udržování změny
Tato část motivačního procesu bývá nejzrádnější, jelikož je to tak trochu nuda, kila možná padají, ale ne tak rychle a snadno, jak jsme si zpočátku malovali, to kuře furt už mi taky nechutná… Motivace klesá a jsme krok od relapsu.
Šestá fáze, relaps
Už to slovo relaps nevěstí nic pěkného. Ano, jde to s námi z kopce, pomalu nebo i celkem svižně se vracíme k původním zvyklostem. Přestáváme vážit potraviny, stále hojněji se v jídelníčku vyskytují nepravosti, deníček leží ladem spolu s botami na cvičení. Motivace je v krizi a my s ní. Relaps má však i pozitivní stránku – ukazuje nám, že jsme něco podcenili, že jsme zvolili ne zcela funkční vzorec a že je zkrátka potřeba změnit strategii.
Důvody relapsu
Podle mého názoru je nejlepší hned na začátku počítat s tím, že hubnutí není otázkou pár týdnů, ale jde o celkovou změnu životního stylu, která nás již bude provázet nastálo. Nejde totiž zdaleka jen o redukci hmotnosti, ale i udržení dosažených hmotnostních úbytků. Udržet si novou hmotnost bývá často mnohem těžší než samotné hubnutí.
Dobře si ujasněte, co vám hubnutí vezme a co naopak přinese. Obé si napište a ve chvílích pochybností si pročtěte seznam přínosů. Je toho mnohem víc než ztrát, viďte?
Psychologové doporučují absolvovat motivační pohovory nebo si natočit motivační video. Když budete v úzkých, pustíte si jej a obnovíte tak svou ochabující motivaci. Podobně pomáhá uzavřít sám ze sebou smlouvu.
Další kroky, které vám pomohou dosáhnout vysněného cíle
Po přečtení předchozích řádků by se mohlo zdát, že stačí pořádně nastartovat motivaci, počítat se zakolísáním a vše půjde hladce. Bohužel nesmíme zapomínat na fakt, že obezita je chronickým onemocněním, na jehož vzniku se podílí faktory genetické, kulturní i faktory prostředí. Samozřejmě ani v případě jisté diskriminace (například vlivem dědičné snížené schopnosti spalovat tuky) nejsme odsouzeni k nečinnosti a životu s těžkou obezitou. Každý člověk má možnost volby a nese odpovědnost za své zdraví.
Nicméně mamutí úlohu sehrává psychické ladění jedince. Psychika má rozhodující vliv tam, kde je jídlo využíváno jako tišící prostředek na vnitřní bolest a spíše než fyziologický hlad je sycen hlad emoční. Psychologická péče je tedy nedílnou součástí komplexní terapie obézních a psychologická vyšetření mohou přinést odpovědi, proč motivace opakovaně selhává a hubnutí se přes veškerou snahu nedaří.
Psychologickým charakteristikám obézních je věnována značná pozornost, jelikož jsou významnými prediktory úspěšnosti redukčního režimu. Recentní studie však ukazují, že obézní pacienti nevykazují vyšší psychopatologii, než je tomu v populaci s normální hmotností. Pouze v některých škálách osobnostních dotazníků vykazují obézní vyšší skóre, byť stále v mezích normy. Jedná se především o skóre úzkostnosti, depresivity, závislého chování, nižšího sebevědomí a negativnějšího vztahu k sobě samému.
Z výzkumů také vyplývá, že obézní lidé mají odlišné vzorce jídelního chování a jiný vztah k jídlu i k sobě. Například jedí nepravidelně, rychleji, jsou citlivější k vnějším podnětům a mají sníženou citlivost ke vznímání a uvědomování si pocitů hladu.
Psychologické charakteristiky se hodnotí pomocí psychologických testů a dotazníků. Standardně je používán třísložkový dotazník Stunkarda a Messicka zaměřený na jídelní zvyklosti (Three Factor Eating Questionnaire – TFEQ neboli Eating Inventory – EI) a Beckova sebeposuzovací škála hodnotící depresi (Beck Depression Inventory – BDI). V Beckově škále pacient posuzuje své aktuální naladění a prožívání. Dotazník jídelních zvyklostí hodnotí jídelní chování na základě výše skóre ve třech položkách – restrikce, disinhibice a hlad.
Skóre disinhibice klasifikuje jídelní chování, které bývá spojeno s kolísáním hmotnosti a pro které je typické krátkodobé dodržování diety s následným přejídáním. Spouštěčem přejídání bývá např. stres, úzkost, deprese nebo nadměrná konzumace alkoholu. Disinhibice je asociována nejen s vyšším BMI, ale také predikuje horší úspěšnost při redukčním režimu, opětovné přibírání na váze po skončení redukčního programu a je také asociována s nižší fyzickou aktivitou a horším psychickým zdravím. Vyšší skóre disinhibice souvisí i se zvýšeným rizikem poruch příjmu potravy.
Skóre restrikce („restraint“) posuzuje vědomé omezování příjmu potravy. Skóre restrikce ovlivňuje prognózu hmotnostní redukce a následného udržení hmotnostního poklesu. Studie poukazují na to, že restrikce bývá asociována s nižší tělesnou hmotností a většími úspěchy v rámci redukčního režimu.
Skóre hladu vypovídá o míře vnímavosti k pocitům fyziologického hladu a náchylnosti k hladu. Pokles skóre hladu je provázen poklesem tělesné hmotnosti. Poradenství zaměřené na zvládání chování typu disinhibice a náchylnosti k hladu by mohlo být velmi přínosné v dlouhodobé léčbě obezity.
Skóre deprese je negativním prognostickým ukazatelem hmotnostní redukce. Navíc se ukázalo, že deprese se stává „spouštěčem“ jídelního chování typu disinhibice. Mezi faktory, které predikují menší úspěšnost redukčního režimu, patří vedle deprese úzkost, schizoidní rysy, nerealistické cíle redukce, černobílý styl myšlení, pracovní nebo sociální problémy a neurotické tendence u matek obézních dívek.
Aby bylo hubnutí úspěšné a v rámci možností radostné, je třeba nastolit správnou konstelaci. Těžko se hubne ve stresu, shonu nebo když nás trápí vlastní bolest. Člověk, zejména rodič a partner, v sobě má přirozeně zakódováno, že nejprve jsou ostatní a pak on. Úplný odsun na vedlejší kolej však bývá příliš zhoubný, přece jen bychom si měli zachovat sami vůči sobě jisté závazky a nenechat věc dojít do extrému, v tomto případě ke zbytečnému nahromadění tukových zásob. I navzdory genetickým predispozicím nebo nevyhovujícímu zdravotnímu stavu lze se sebou něco dělat a jak se hezky říká, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy. A v případě změny životního stylu to platí dvojnásob.
1. Novoroční předsevzetí – motivace pro trvalé hubnutí? StobKlub.cz (online: www.stobklub.cz)
2. Jak si udržet motivaci ke změnám zdravého životního stylu. 10-Raisons.fr (online: www. 10-raisons.fr)
3. Málková, I. Toužíte po změně a nevíte, jak správně začít? Vím, co jím (online: www.vimcojim.cz)
4. Slabá, Š. Psychologická podpora hubnutí 2. Nastavte se na hubnutí (online: www.setpointhubnuti.cz)
5. Motivace a kruh změny. Problem Gambling.eu (online: www.poblemgambling.eu)
6. Jordáková, M. Vliv vnější motivace na kondici u pacientů před transplantací plic. Diplomová práce: Praha, 2021.
7. Jichářová, Š. Motivace k hubnutí: 12 tipů proti selhání. BezHladovění.cz (online: bezhladoveni.cz)
8. Sigmunt, M., Kvintová, J., Šafář, M. Psychologické aspekty motivace. In: Sigmunt, M., Kvintová, J., Šafář, M. Vybrané kapitoly z manažerské psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014.
9. Mynář, M. Anatomie změny. Psychologie.cz (online: psychologie.cz)
10. Hainer, V. et al. Základy klinické obezitologie. 3., zcela přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2021.
11. Hlavatá, K. Vliv jednotlivých nutričních faktorů na úspěšnost redukčního režimu. Disertační práce, Praha, 2011.
Publikováno v časopisu Kazuistiky v diabetologii 2/2022.
© Nakladatelství GEUM. s.r.o. Mapa stránek
