Na letošní výroční konferenci České angiologické společnosti obdržela jako výraz ocenění angiologů čestné členství v této společnosti. Využili jsme příležitosti a položili jsme prof. MUDr. Alexandře Jirkovské, CSc. několik dotazů.
Paní profesorko, co pamatuji, je jedno z témat, kterému se intenzivně věnujete, syndrom diabetické nohy. Napsala jste na toto téma hned několik knih. Proč právě toto téma? Co Vás na něm zaujalo, že jeho zkoumání, rozvoji diagnostiky i léčby a v neposlední řadě i edukaci pacientů, věnujete tolik úsilí?
Pane redaktore, dovolte mi úvodem poděkovat i Vám, že už po řadu let naše aktivity v diagnostice a léčbě syndromu diabetické nohy podporujete, ať už vydáváním Suplementa Kazuistik v diabetologii s rozšířenými abstrakty ze zmíněného sympozia s mezinárodní účastí Syndrom diabetické nohy, tak také např. vydáním výše uvedené publikace – adaptace doporučených postupů pro syndrom diabetické nohy na základě mezinárodních guidelines. A také chci takto veřejně poděkovat i vedení České angiologické společnosti za udělení čestného členství, které bylo pro mne příjemným překvapením a velmi si ho považuji.
K Vaší otázce: syndromem diabetické nohy se intenzivně zabývám už od devadesátých let minulého století. Tehdy mne k tomu přimělo několik okolností – na svém pracovišti jsem viděla dost mladých diabetiků, kteří se léčili s dekompenzací diabetu, orgánovými komplikacemi apod., ale nohou, kde mívali různé změny i vředy, si nikdo tehdy moc nevšímal. Začala jsem se o tuto problematiku zajímat a seznámila se postupně na konferencích s „velikány“ podiatrie – prof. Andrew Boultonem a prof. Michaelem Edmondsem z Velké Británie, také s prof. Ernstem Chantelau z Německa a s prof. Davidem Armstrongem z USA i dalšími, kteří mne inspirovali svým nadšením i bohatými zkušenostmi. Začala jsem proto problematiku syndromu diabetické nohy intenzivně studovat; s tím i pomohl i náš prof. Zdeněk Rušavý, který mne nejen motivoval k ještě intenzivnějšímu studiu literatury, ale mohla jsem s ním také sdílet zkušenosti s pacienty se syndromem diabetické nohy, protože se o tuto problematiku v Plzni také zajímal. A pak už se to „rozjelo“ nějak samo – zasvěcovala jsem do tématu syndromu diabetické nohy své doktorandy a spolu s nimi plnila velmi úspěšné výzkumné projekty, účastnili jsme se velké mezinárodní studie Eurodiale a získali řadu nových „stejně postižených“ přátel podiatrie, z nichž se mi řadu podařilo pozvat na přednášku na mezinárodní sympozium do Prahy. Poté jsem mohla zorganizovat pro své doktorandy i stáže na podiatrických pracovištích v cizině, kde jsem se také dále učila. Podařilo se nám vzbudit zájem o podiatrii i v České republice a založit Podiatrickou sekci ČDS ČLS JEP, dát základ podiatrickým ambulancím, zařadit podiatrii do školení před atestací z diabetologie, zavést certifikované kurzy pro sestry apod.
Velmi si vážím všech, kteří mi v trnité cestě k pomoci našim pacientům se syndromem diabetické nohy pomáhali a pomáhají a kteří už sami na této cestě jdou dál. Stále si myslím, že máme v podiatrii velké rezervy, a tím „hnacím motorem“ jsou nejen příklady pacientů, kterým jsme mohli pomoci, aby např. nepřišli zbytečně o nohu nebo nebyli trvalými invalidy, ale také příklady těch, u kterých se to bohužel z nějakých „ovlivnitelných“ důvodů nepodařilo.
Jednou z věcí, která mne na Vás řadu let fascinuje, je Vaše neutuchající energie. Vidím Vás věnovat se edukaci pacientů, psát knihy, přednášet, vést workshopy, organizovat sympozia. Život přináší vítězství, ale někdy i docela těžké momenty a zkoušky. Za více než 25 let mého působení v diabetologii jsem Vás nikdy neviděl sedět s rukama v klíně někde v koutě, ale vždy jen jako aktivní prvek, doslova vichřici organizační, vědecké a lékařské aktivity. Kde na to berete sílu? Co Vás to pohání?
Odpověď na tuto otázku je obtížnější než na předchozí. Co mne pohání, jsem zmínila už na konci odpovědi na předchozí otázku – hlavně to, že se stále setkávám při své současné práci ve Fakultní Thomayerově nemocnici i na různých odborných setkáních s velkým množstvím pacientů se syndromem diabetické nohy, kterým by se dalo účinně pomoci, kdyby bylo více vyškolených odborníků a podiatrických ambulancí, kdyby byla větší podpora podiatrie nejen mezi zdravotníky, ale i mezi vedením nemocnic a na úrovni politických orgánů či zdravotních pojišťoven. Velmi se o tuto podporu stará např. Výbor Podiatrické sekce ČDS se spřátelenými odbornými společnostmi a doufám, že v tom vytrvají a budu jim podle potřeby moci pomáhat svými zkušenostmi. Velmi mne těší, že jsme získali možnost pořádat v Praze velkou evropskou konferenci zabývající se syndromem diabetické nohy – konferenci Diabetic Foot Study Group (DFSG) patřící mezi sekce EASD, a to v termínu 11. – 14. září 2025. Předcházet by jí měla naše česká konference, která by v roce 2025 nahradila naše tradiční sympozia a konference s tématem syndromu diabetické nohy.
A kde beru sílu? S trochou nadsázky bych mohla říci, že když už dlouho prokrastinuji a opravdu se mi nechce nic užitečného dělat, tak se povzbuzuji „tryptofanovými“ potravinami na lepší náladu – banánem, mandarinkou nebo čokoládou, což bych jako diabetolog neměla propagovat. A pak jsou samozřejmě i jiné důvody, proč se snažím být stále v mezích možností aktivní – hezky to vyjadřuje píseň Z. Svěráka a J. Uhlíře: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék…“. Tuto písničku má rád už i můj dvouletý vnuk. Rodinné zázemí pro mne vždy bylo a je základem, velmi oceňuji i přátelské vztahy na pracovišti i v osobním životě. „Vichřice“ už rozhodně nejsem, šetřím síly a doufám, že mi ještě nějakou dobu vydrží.
Za rozhovor poděkoval
Karel Vízner
